Srdečně zdravím!
Na našem webu najdete všelijaké originální příběhy, kterých je zatím málo, ale postupně budou přibývat. Doufáme, že se Vám to bude líbit.

Noční dobrodružství

18. května 2015 v 17:50 | Enwy & Mia |  Jednorázovky
Máte rádi noční dobrodružství? My ano. Je to vzrušující jít v noci ven a bát se. Upřímně, kdo by se nebál? Nám stačí uslyšet šustnutí a už padáme domů. Někdo má ale nahnáno z něčeho jiného... Tato příhoda se nám nedávno stala a měli jsme málem ucvrnknuto...

"Ano mami! Neboj se, já to tady sama zvládnu," odpověděla Carol své matce. Z telefonu se ozvalo povzdechnutí. "Dobře, jak myslím Carol. Ráno jsme doma. Měj se zlatíčko, pusu!" A zavěsila. Carol si povzdechla a dala mobil na noční stolek. Zhasla lampičku a zachumlala se do deky. Pak si ještě na něco vzpomněla a natáhla se pro plyšovou kočičiku Mimi. "Pojď ke mně," řekla a přitiskla si ji k sobě. Pak zavřela pevně oči. Měla pocit, že nikdy neusne. Ale potom přeci jen usnula...

Klap, klap... Carol se probudila. Klap, klap... ozvalo se to znovu. Podívala se na digitální hodiny a zjistila, že je jen pár minut od půlnoci. Znovu zavřela oči a pokusila se spát. Možná se jí to jen zdálo a ten zvuk není nic důležitého. Doufala, že ten zvuk je nepodstatná věc. Důležitější bylo se vyspat do krásy, aby mohla ráno do školy. Klap, klap... Carol to už nevydržela. Nikdy by to nepřiznala, ale začínala se bát. Posadila se a opatrně odhnula deku. Nasoukala nohy do králičích bačkor a upravila si pyžamo. Kdyby měla alespoň baterku nebo něco jiného. Mobil! Jak teď děkovala vynálezci mobilu! Popadla svůj mobil, který celou tu dobu ležel na nočním stolku. Zapnula applikaci Svítilna a posvítila si na cestu. Udělala pár opatrných kroků. Klap, klap... Leknutím málem vyskočila. Možná by bylo rozumnější se vrátit do postele a neřešit to, pomyslela si. Ale zvědavost ji ovládla. Zanedlouho byla u dveří pokoje a popadla kliku. Opatrně otevřela dveře a vykoukla ven na chodbu. Nikde nikdo. Zvuk se už neozval, ale Carol i přesto vyšla ven. "Fajn, teď se budu tvářit, jako kdybych si právě chtěla dojít pro skleničku vody. Tak... jdu... pro... tu... skleničku," povzbudila sama sebe a vydala se ke schodům. Nebylo to nijak extra daleko, ale něco ji vyděsilo. "Á!" vykřikla, když to spatřila na zdi. Když si uvědomila, co spatřila, hlasitě si oddechla. Byl to jen její vlastní stín. "Nic... důležitého. Soustřeď se... na... tu skleničku s vodou." A pak šla po schodech dolů. Pod nohama to skřípalo, ale to nebylo tak špatné, protože se nemusela soustředit na tu hroznou věc. "Halo? Je... je tu někdo?" ozvala se Carol, když byla dole a pevně svírala zábradlí. Doslova do něho zarývala nehty. Ale odpověď nikde. Udělala pár opatrných kroků a hned to bylo možné, rozsvítila světlo. V kuchyni i v obývacím pokoji byl klid, nikde žádné dění. Carol vytáhla ze skříně skleničku a pak flašku s minerálkou. Nalila si půl sklenice a pak se posadila na gauč. Carol měla chuť všude zapnout světla, aby všechno viděla jasnýma očima, ale za to by ji sousedé nesnášeli. Podívala se na digitální hodiny, které byly pod televizí. Bylo něco kolem jedné hodiny ráno. Dívka se hned zvedla a zamířila si to ke schodům.

Zvlášní bylo, že se už ten zvuk neozýval. Nikde žádný zvuk, jenom skřípání schodů, jak po nich Carol šla nahoru. Nejdříve šla pomalu, ale posledních pár schodů si zaskákala. Uslyšela za sebou kroky. Zrychlila a pak se vřítila do pokoje. Udýchaně zavřela dveře. Něco zuřivě klepalo na dveře. Carol je pevně držela, aby ten člověk nemohl dovnitř. Anebo... byl to vůbec člověk? "Pomoc!" křičela a přitom držela dveře. Bouchání zesílilo a Carol slábla. "Pomoc! Prosím, kdokoliv! Prosíím!" křikla znovu. Pak ale nečekaně dveře pustila. Padla na zem a zalezla pod postel. "Prosím, neubližujte mi!" křikla a zakryla si oči. Uslyšela kroky. A pak něco nečekaného...
"Carol? Jseš to ty?" zeptal se hluboký hlas. Neodvážila se podívat, ale zvědavost ji přemohla. "Co po mně chcete?" vyjekla, ale stále byla pod postelí a rukama si zakrývala oči.
"Já nic," odpověděl hluboký hlas a zasmál se. Ten smích by poznala všude.
"Tati?"
"Jasně, Carol!" uslyšela hlas svojí mámy. Ten pisklavý hlas se nedal nepoznat.
"Mami!" vyjekla a vylezla. Objala ji a pevně stiskla. Ale když si uvědomila, co právě udělala, rychle se otáhla. Do hlavy jí vstoupil vztek.
"Co to pro páná Jána děláte?! Neměli jste přijít až ráno?" vykřikla a rozhodila ruce. "Sakra, lidi! Trochu spánku by mi neuškodilo!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Limeo Limeo | E-mail | Web | 18. května 2015 v 18:12 | Reagovat

No jo, kdo by se rád nebál? Já se radši bojím v realitě, než při filmu, jednou jedinkrát jsem se dívala na American Horror Story a bojím se jít sama v noci na záchod :D :D.
Super dobrodružství :-D. Já se přiznám, že ve svých patnácti letech jsem už v noci byla sama doma, ale ne celou noc :D. Ten konec je dobrý, hlavní hrdince musel ze srdce spadnout hodně velkej šutr :D :D.

2 Enwy Enwy | E-mail | Web | 19. května 2015 v 16:37 | Reagovat

[1]: I já se taky přiznám, taky se bojím neosvětlených míst, když jsem dokoukala horor. To jsou potom všechny lampičky rozsvícené a pak: "Potřebuju na záchod. Hele, ségra, nepotřebuješ taky? Já jen že bys to šla prozkoumat jako první, já tě budu krýt." :-D Já jsem byla sama doma snad jenom jednou a to si pamatuji, že jsem ještě usnula hned jak jsem přišla. Ale příště se budu chovat jako ten Kevin z filmu Sám doma... ty pasti :-D
Šutr velkej jako mrakodrap :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama