Srdečně zdravím!
Na našem webu najdete všelijaké originální příběhy, kterých je zatím málo, ale postupně budou přibývat. Doufáme, že se Vám to bude líbit.

Květen 2015

9# To pravé pro Sezamiho | Cross Akademy

30. května 2015 v 16:02 | Mia |  Cross Akademy
Moc se omlouvám, že ve většině děje jsou bitky a boje, ale to k příběhům přirozeně patří. Dneska to ale bude jiné. Dneska to bude všechno jen ne žádné rvačky, bitky nebo boje. Mimochodem, animačka je od Nessie a tímto jí děkuji za povolení použít jí :D No nic, užijte si díl :D

***
"Mistře, máme špatné zprávy," řekla Hikari a poklekla si. Měla přitom postoj jako rytíř před svým králem. Daichi Cross zrovna pečoval o svou zahradu. Když to uslyšel, zastavil svůj pohyb a upřel zrak na Hikari. "Jaké zprávy myslíš, Hikari?" zeptal se Cross. Hikari ještě více sklopila zrak k zemi. "Eldabaran povstává, můj mistře. Pokud ho nezastavíme teď, hrozí zkáza světa. Měli bychom uvážit možnost-" "Ne, Hikari. To nepřichází v úvahu. To neměj ani v myšlence. Je to nebezpečné a jakožto nejdéle studující to víš. Vy ho zastavíte i jiným způsobem, proto jste tady." To je poprvé, co Aina viděla někoho takhle s Hikari mluvit. Jen nasucho polkla. "Ano, mistře. Vaše slovo je mým zákonem." S těmito slovy se zvedla do stoje a otočila se na Shikiho a Sezamiho. "Mistře, smím je odvést?" Daichi Cross se mile usmál. "Jistě, Hikari. To můžeš. Všichni si musíte odpočinout," řekl a vrátil se ke květinám.
"Mám držet hlídku, mistře?" zeptala se naposled Hikari, ještě předtím, než odešla. Daichi Cross se na ni znovu mile pousmál, ale Hikari na to nijak nereagovala. "Nebude to třeba, Hikari. Momentálně ne. Měla by sis také odpočinout. Jistě víš, jak ti ta regenerace ubírá energie." Hikari přikývla a uklonila se. "Jak si přejete, mistře."

Hikari je vrátila do pokojů. "V jedenáct trénink. Pokud Sezami zaspí, je to jeho vina a následuje velmi krutý trest." Aina přikývla a odešla do pokoje. Padla unavená na postel a sotva fungovala. Dneska toho na ni bylo moc. Kolik je asi Hikari let? pomyslela si. Tato otázka už v ní vízla víc jak pár hodin. Z přemýšlení jí odtrhlo klepání. "Už jdu! Už jdu," zvolala na zvedla se. Upravila si oblečení a zamířila ke dveřím. Takhle klepe jenom Ichiro nebo Shiki, pomyslela si. Pak ale zakroutila hlavou. Ne, to nejsou oni. Oni přece nikdy neklepou. Když zapátrala v paměti, zjistila, že oba kluci do jejího pokoje vtrhli bez povolení a ještě ke všemu bez klepání. Tohle je buď Hikari nebo Kazumi, rozhodla. Otevřela dveře. Ale rozhodně to není... "Sezami?!" vyjekla, načež jí Sezami instinktivně zakryl pusu. "Neječ! Bože, klasický ženský! Proč vždycky, když mě uvidíte, tak začnete ječet? Pravda, kdo by odolal tomuhle," řekl a ukázal na sebe. Vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře. Ruku, kterou Aině zakrýval pusu už pustil a teď se šel bez dovolení kochat pokojem. Ale došel jenom k té části, kde je postel a už na ni sedl. "Hm, ta je měkká. Přesně pro mě," zamručel spokojeně. A byl by se ještě roztáhl, kdyby se Aina nevzpamatovala. "Hej! Co to má znamenat? Kdyby tohle zjistila Hikari-" "Blah, blah, blah,... Hikari tady, Hikari tam. A já nikoho nezajímám," zavrčel. Aina k němu udělala jeden opatrný krok. A pak další. Sezami se už přitom rozvalil na posteli a tvářil se jako král. Aina měla šanci si s ním teď normálně popovídat. Při prvním setkání si moc nepopovídali, protože oba bojovali na život a na smrt.
Aina si opatrně sedla na posteli. "Takže... Sezami Kira?" Sezami si sedl a ukázal na sebe. "Jo, to jsem já. Ten neodolatelnej." Aina si ho změřila od hlavy k patě a nijak neodolatelný jí nepřipadal. "J-Jasně. A kudlanka?" pokračovala. Sezami se zarazil a nasadil naštvaný výraz. "To se na houby! Každý ví, co jsem! Proč to třeba nepoví Daichi Cross? Tomu říkám REBEL! Nepřichází o moment překvapení," rozhodil ruce. Aina se pobaveně poušklíbla. Sezami byl modernější a používal modernější výrazy.
"Náhodou. S katanami se umíš ohánět dobře," podpořila ho. Aině konečně připadal Sezami trochu společenský. "Fakt?" zamrkal. Aina přikývla. "Jasně. Pokud ovšem zrovna nechystáš rozpůlit můj nábytek," ušklíbla se. Sezami se rozpačitě pousmál. Vypadal úplně jiný. "Páni, díkes. To mi ještě nikdy nikdo neřekl. Mě... nikdy nikdo moc nechválil..," řekl. Ten tón hlasu... bylo v něm slyšet něco jako porozumění. "To znám," řekla Aina a dala mu ruku na rameno. Sezami senou ucukl, ale pak se na ní podíval. "A co ty? Aina... Shoone?" Aina přikývla. "Aina Shoone, přesně tak. Bojové umění neznámo," zasmála se. Sezami si ji změřil pohledem. "Ty neznáš svůj osud?" A je to tady. Už jako druhý ji někdo něco vykládá o nějakém osudu či co.
"Neřeš to. Buď dále neodolatelný a mě si nevšímej... rebele," ušklíbla se a uhnula pohledem. Vycítila Sezamiův pohled. "Nechceš to řešit? Protože já bych klidně probíral to, jak jsem úžasnej," zasmál se. Aina se významně pousmála. "Tak fajn, můžeš začít," pobídla jsem ho. Sezami se šibalsky pousmál. "Tak fajn."

"Počkej, počkej! To jako fakt?" podivila se Aina, když Sezami zmínil, že má rád lízátka. Sezami přikývl. "No, každej má svoje oblíbené věci. Třeba když má Ichiro slabost pro lesklé věci..," řekl. Aina vykulila oči. "Co? Hikari by tě vážně měla něčím co nejdříve praštit. Už meleš nesmysly." Seděli tu už celkem dlouho a Sezami se stal něco jako Ainým kamarádem, dá-li se to tak říct. Celou dobu tu povídal jenom on. "Ještě jsme vůbec nedošli k té části, jak jsem úžasná já," předvedla Aina uraženou. Sezami se zatvářil rozpačitě. "No, pokud chceš. Vždyť jseš mnou nakažená," smál se. Aina to radši nechala být. A byli oba zticha.
"Můžu ti říkat Ayuzawa? Jak již jsem řekl, mám rád delší slova."
"Ayu... co? Asi zavolám Hikari."
"Ayuzawa! A Hikari nevolej."
Aina ho chtěla popíchnout a tak se nadechla a... "Hikar-" Sezami byl ale rychlejší a tak ji svalil na postel a zakryl ji pusu. "Hele, já to myslel vážně. Ona mě zabije, pokud zjistí, že jsem tady. Pokud mě chceš zabít, tak se ti to povedlo." Aina se jen pousmála a počkala, až z ní tu ruku sundá. A také sundal. Narovnal si límeček košile a vstal na nohy. Protáhl se a. "A vůbec, kolik je hodin?" Aina se podívala na hodiny. "Klid, ještě fůra času," odpověděla. To ale ještě nevěděla, co bude následovat. Sezami jí popadl za ruku a táhl ke dveřím. "Tím pádem jdeme štvát Hikari a Shikiho," zvolal a než stačila Aina cokoliv říct, už byla venku.

"Co chceš dělat?" zeptala se ho. Tohle nerada dělala, hlavně když u Hikari hrozí, že bude o hlavu kratší. Ale Sezami jí nedával dvakrát na vybranou. "Doufej, že je Shiki v pokoji," šeptl.
"Cože? Co chceš provést?"
"Nic... teda, nic extra vážného."
Aina neochotně přikývla. "A řekneš mi, o co půjde. Abych měla šanci teď od té věci zdrhnout." Sezami se ušklíbl lišáckým způsobem. "Trochu Shikiho potrápíme. Co nesnáší? Dobře, jakožto spolubydlící bych to měl vedět, ale..."
"Ty jsi jeho spolubydlící? Páni, u vás to musí vypadat." Aina si neuměla představit Sezamiho s Shikim. Z toho šla pokaždé rvačka. Jeden problémista s jedním getlemanem. To je jako když spojíte Hikari s Kazumi... vůbec to nedává smysl.
"Chceš se jen dívat?" zeptal se jí.
"Radši jo."
"Tak jo. Tak sleduj."
Sezami se nadechl a rozkopl dveře. "Tohle je přepadení, všichni ruce nahoru!" křikl. Shiki tam ale nebyl, místo toho jen Hikari, která seděla na parapetu a dívala se do údolí. Když Sezamiho uviděla, zatvářila se ještě více vražedně, pokud to ovšem vůbec jde. "Ahoj Sezami. Právě jsi porušil pravidla. Víš co následuje, ne?" Sezami vykulil oči. "Hi-ka-ri? Co tu děláš?! To ty tu porušuješ pravidla! Tohle je můj pokoj a-... kde je Shiki? Tys ho zabila, že jo? Co jsi provedla s mým parťákem?!" Hikari se jen ale postavila na nohy a došla k němu. Oproti němu nebyla Hikari nic moc, Sezami byl asi o dvě hlavy vyšší a svalnatější. Oči jí zablikaly fialovou barvou. "Trest tě nemine, Sezami." Pak se otočila k nějakým dveřím.
"Shiki je za nimi, zrovna má nějakou 'práci' a nemohl se mi věnovat." Odmlčela si. "Až potom. A teď půjdeme, Sezami?" Oči znovu fialově vražedně zablikaly. Hikari popadla Sezamiho za košili a táhla ho ke dveřím. A pak za sebou zabouchla a Ainy si vůbec nevšimla. A Aina se ocitla v Shikovým pokoji úplně sama...

Noční dobrodružství

18. května 2015 v 17:50 | Enwy & Mia |  Jednorázovky
Máte rádi noční dobrodružství? My ano. Je to vzrušující jít v noci ven a bát se. Upřímně, kdo by se nebál? Nám stačí uslyšet šustnutí a už padáme domů. Někdo má ale nahnáno z něčeho jiného... Tato příhoda se nám nedávno stala a měli jsme málem ucvrnknuto...

"Ano mami! Neboj se, já to tady sama zvládnu," odpověděla Carol své matce. Z telefonu se ozvalo povzdechnutí. "Dobře, jak myslím Carol. Ráno jsme doma. Měj se zlatíčko, pusu!" A zavěsila. Carol si povzdechla a dala mobil na noční stolek. Zhasla lampičku a zachumlala se do deky. Pak si ještě na něco vzpomněla a natáhla se pro plyšovou kočičiku Mimi. "Pojď ke mně," řekla a přitiskla si ji k sobě. Pak zavřela pevně oči. Měla pocit, že nikdy neusne. Ale potom přeci jen usnula...

Klap, klap... Carol se probudila. Klap, klap... ozvalo se to znovu. Podívala se na digitální hodiny a zjistila, že je jen pár minut od půlnoci. Znovu zavřela oči a pokusila se spát. Možná se jí to jen zdálo a ten zvuk není nic důležitého. Doufala, že ten zvuk je nepodstatná věc. Důležitější bylo se vyspat do krásy, aby mohla ráno do školy. Klap, klap... Carol to už nevydržela. Nikdy by to nepřiznala, ale začínala se bát. Posadila se a opatrně odhnula deku. Nasoukala nohy do králičích bačkor a upravila si pyžamo. Kdyby měla alespoň baterku nebo něco jiného. Mobil! Jak teď děkovala vynálezci mobilu! Popadla svůj mobil, který celou tu dobu ležel na nočním stolku. Zapnula applikaci Svítilna a posvítila si na cestu. Udělala pár opatrných kroků. Klap, klap... Leknutím málem vyskočila. Možná by bylo rozumnější se vrátit do postele a neřešit to, pomyslela si. Ale zvědavost ji ovládla. Zanedlouho byla u dveří pokoje a popadla kliku. Opatrně otevřela dveře a vykoukla ven na chodbu. Nikde nikdo. Zvuk se už neozval, ale Carol i přesto vyšla ven. "Fajn, teď se budu tvářit, jako kdybych si právě chtěla dojít pro skleničku vody. Tak... jdu... pro... tu... skleničku," povzbudila sama sebe a vydala se ke schodům. Nebylo to nijak extra daleko, ale něco ji vyděsilo. "Á!" vykřikla, když to spatřila na zdi. Když si uvědomila, co spatřila, hlasitě si oddechla. Byl to jen její vlastní stín. "Nic... důležitého. Soustřeď se... na... tu skleničku s vodou." A pak šla po schodech dolů. Pod nohama to skřípalo, ale to nebylo tak špatné, protože se nemusela soustředit na tu hroznou věc. "Halo? Je... je tu někdo?" ozvala se Carol, když byla dole a pevně svírala zábradlí. Doslova do něho zarývala nehty. Ale odpověď nikde. Udělala pár opatrných kroků a hned to bylo možné, rozsvítila světlo. V kuchyni i v obývacím pokoji byl klid, nikde žádné dění. Carol vytáhla ze skříně skleničku a pak flašku s minerálkou. Nalila si půl sklenice a pak se posadila na gauč. Carol měla chuť všude zapnout světla, aby všechno viděla jasnýma očima, ale za to by ji sousedé nesnášeli. Podívala se na digitální hodiny, které byly pod televizí. Bylo něco kolem jedné hodiny ráno. Dívka se hned zvedla a zamířila si to ke schodům.

Zvlášní bylo, že se už ten zvuk neozýval. Nikde žádný zvuk, jenom skřípání schodů, jak po nich Carol šla nahoru. Nejdříve šla pomalu, ale posledních pár schodů si zaskákala. Uslyšela za sebou kroky. Zrychlila a pak se vřítila do pokoje. Udýchaně zavřela dveře. Něco zuřivě klepalo na dveře. Carol je pevně držela, aby ten člověk nemohl dovnitř. Anebo... byl to vůbec člověk? "Pomoc!" křičela a přitom držela dveře. Bouchání zesílilo a Carol slábla. "Pomoc! Prosím, kdokoliv! Prosíím!" křikla znovu. Pak ale nečekaně dveře pustila. Padla na zem a zalezla pod postel. "Prosím, neubližujte mi!" křikla a zakryla si oči. Uslyšela kroky. A pak něco nečekaného...
"Carol? Jseš to ty?" zeptal se hluboký hlas. Neodvážila se podívat, ale zvědavost ji přemohla. "Co po mně chcete?" vyjekla, ale stále byla pod postelí a rukama si zakrývala oči.
"Já nic," odpověděl hluboký hlas a zasmál se. Ten smích by poznala všude.
"Tati?"
"Jasně, Carol!" uslyšela hlas svojí mámy. Ten pisklavý hlas se nedal nepoznat.
"Mami!" vyjekla a vylezla. Objala ji a pevně stiskla. Ale když si uvědomila, co právě udělala, rychle se otáhla. Do hlavy jí vstoupil vztek.
"Co to pro páná Jána děláte?! Neměli jste přijít až ráno?" vykřikla a rozhodila ruce. "Sakra, lidi! Trochu spánku by mi neuškodilo!"

2# Jak nečekané! | Revenge

7. května 2015 v 19:47 | Enwy |  Revenge

"Jen osudová chyba, kterou jste udělali vy, nebo někdo Vás blízký, Vás může změnit. Ale ne vždy k lepšímu." - Leonardo da Vinci
Rose přeskočila ladně padlý kmen stromu a zamířila si to rovnou k břehu řeky. Její Pikachu udělal totéž a rozeběhl se napřed. Ležel tam nějaký kluk jejího věku se sportovně založenou postavou. Nehýbal se. Pikachu před ním zastavil a ohlédl se za Rose, která stála opodál a zírala na něj. "Je to on?" zašeptala. Pikachu naklonil hlavu na jednu stranu, jako když přemýšlel a pak zakroutil hlavou. Rose se malinko přikrčila a zamířila si to rovnou čarou k tomu klukovi. Měl modré vlasy, které měl morké a přilepené k obličeji, zjevně ho právě řeka vyplavila. Rose přišla k němu a jemně do něj šťouchla. "Nic," řekla a otočila se na Pikachua, který pokrčil rameny. Šťouchla do něj znovu, tentokrát silněji a do hrudi. Kluk se náhle silně rozkašlal a otevřel oči. Rose ucouvla a Pikachu se připravil do bojové pozice. Kluk se ale jen zvedl do sedu a rozhlížel se kolem sebe. "Kde to-?"
"Kdo jsi?" zvolala hned Rose a zaujala vážný postoj. Už z dálky jakoby říkala: "Já tu velím, ty jen odpovídáš." Ten kluk se ještě chvilku rozhlížel kolem a pak mu zrak padl na Roseninýho Pikachua. "Ten je tvůj?" zeptal se místo odpovědi.
"Nejdřív odpověz na moji otázku. Kdo jsi?"
"Oliver, jsem Oliver Williams."
"Hm, a co tu hledáš?"
Oliver se zvedl a oprášil se. Jeho oblečení bylo otrhané, jako kdyby v tom chodil už dobrých pár týdnů. "A teď ty?" ozval se a měřil si ji pohledem. Rose se zaměřila na jeho maličkost a zapomněla přitom na Pikachua. "Chceš vědět, jestli je ten Pikachu můj... nebo co jsem zač?" ujišťovala se. Její Pikachu udělal k Oliverovi pár kroků a začal ho zkoumat. Oliverovi to nevadilo, poněvadž teď čekal na Roseninu reakci. Dívka udělala pár opatrných kroků. "Ty-Ty se mě bojíš?" Rose zastavila svůj pohyb. "N-Ne! Vůbec ne," ohradila se a dala ruce v bok. Pikachu se jí vrátil a tvářil se dost spokojeně. "Tak proč-"
"Ano, ten Pikachu je můj."
"C-Co? J-Jo. Ok. A ty jsi?"
"Rose," řekla a natáhla se po Pikachuovi, který ji ale utekl. Zamířil si to rovnou do houští. "Hej!" křikla a roeběhla se za Pikachuem. Ani se za Oliverem neohlédla. Zmizela v křoví.

"Co to děláš?" obořila se do Pikachua, jakmile zastavil. Pikachu na ni hleděl naštvaně i nechápavě. "Vždyť... vždyť byl zraněný," pokračovala. Pikachu na ni jen hleděl. Rose padla vedle něho na kolena. "Já vím, ale to nebyl on. Ten... Ten co-" Selhal ji hlas. Do očí se jí řinuly slzy. Pikachu ji váhavě poplácal po zádech. "Pikachu," řekl. Rose vzhlédla. "Myslíš?" Pikachu přikývl. Rose se zvedla, když za sebou uslyšela kroky. Otočila se. Ten modrovlásý kluk šel celou tu cestu za ní!
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Rose přikývla. "Jsem v pohodě. Nikdy mi nebylo lépe. Proč mě sleduješ?" nasadila tvrdý pohled. Oliver dal ruce v bok a zamířil si to rovnou čarou k ní. Vlasy mu už uschly, takže teď poletovaly na všechny strany vlivem větru. "Kdo tě šmíruje? Já ne!" ušklíbl se. Rose našpulila rty. "Nikdo, jen jeden dost drzý kluk," označila ho. Oliver založil ruce na hrudi a kysele se zašklebil. "Ha ha! Ohromně vtipný! Tak já jdu," řekl a chystal se k odchodu. Rose se postavila a doběhla ho. Zaterasila mu cestu. "No tak pr! Něco mi dlužíš!" Oliver se pousmál. "Jo a za tamto ti díky. Ale já bych se časem probral," odvětil a obešel ji. Rose se teď už opravdu naštvala. "Pikachu, bleskový útok!" zvolala a Pikachu jí projednou poslechl. Vyskočil do vzduchu a vypustil žlutý proud elektřiny, který Olivera trefil. "Hejjjj!" vyjekl, ale proud elektřiny nebyl silný. Jen ho měl zastavit. "Našla jsem tě a dá se říct, že jsem ti zachránila život, takže máš povinnost jít se mnou a odčinit mi to. Zákony hold platí," zvedla ukázováček do vzduchu a dělala důležitou. Oliver se ušklíbl. "Takže jsem tvůj zajatec?" Rose rázně přikývla. "Dobře. Odteď jsem tvůj zajatec." Dívka vykulila oči a pak se podívala na Pikachua který pokrčel rameny. Pak se vrátila k Oliverovi. "Ty... ty se nebráníš?" Oliver prudce zakroutil hlavou a rukama naznačil, jestli nemá nějaká pouta, aby nezdrhl.