Srdečně zdravím!
Na našem webu najdete všelijaké originální příběhy, kterých je zatím málo, ale postupně budou přibývat. Doufáme, že se Vám to bude líbit.

Anděl smrti | Jednorázovky

17. dubna 2015 v 23:04 | Mia |  Jednorázovky
"Ti, kteří by si zasloužili žít už zemřeli. A ti, kteří by měli být už dávno mrtví stále žijí. Prý je Smrt spravedlivá. To ano, je spravedlivá. Ale někteří dokážou ošidit i Smrt. A proto je tu další role, která vše napraví. Anděl smrti."


Byla temná noc. Sice bylo léto, krásné a teplé, ale na hřbitově vládl chlad a mráz. Elis seděla u jednoho hrobu a smutně se koukala na jméno osoby, která podřimuje navždy pod tímto místem. Eric, její kamarád. Od jeho smrti uběhlo již víc jak rok, ale Elis stále nebyla smířená s jeho smrtí. Po tváři ji tekly slzy, které byly za dne dlouho potlačované. Za světla se smála, aby zakryla svůj smutek. Za dne se tvářila jako šťastná, ale v temných nocích tiše a nerušeně oplakávala svého kamaráda. Rodiče, ti ji nehledali, protože se to už opakovalo rok a oni nemohli nic dělat. Nic, aby zabránili Elis v tom jít na hřbitov. Vždycky tam seděla od půlnoci do ranního úsvitku, snad s doufáním, že se jí šťastné vzpomínky a samotný Eric vrátí. Anebo naopak. Anebo chtěla na vzpomínky zapomenout, aby jí to tolik nebolelo, až na to pomyslí. Kdo věděl.

Když uviděla Slunce, jak se pomalu objevuje nad horizontem, zvedla se a nandala si kapuci. Utřela si poslední kapky slz do rukávu a zamířila k hřbitovní bráně. Naposledy se otočila. "Tak zase někdy... Ericu," řekla a pokusila se o úsměv, ale místo toho ze všech sil udržovala své emoce. Otevřela bránu a vyšla ven. Mezi hřbitovem a městem byl hustý les. Elis šla klidně po cestě, kterou ušla víc jak stokrát a plavala si ve svých myšlenkách. Když tu náhle uslyšela za sebou kroky. Pomyslela si, že začíná bláznit. Ale když ucítila bolest na své hrudi, poznala realitu. Z hrudi ji vylézal konec čepele. Od nože. Čepel byla rychle a krutě hned stažena zpátky. Elis se otočila a nevěřila svým očím. "E-E-Emily? Proč?" řekla slabým hlasem. Ucítila, jak jí ze zraněného místa teče krev. Pomalými potůčky stékala na zem. "Abych byla šťastná. Ty to nechápeš? Eric byl moje láska. A za života měl oči jenom pro tebe. A ty jseš s ním i po jeho smrti. Když nejsem šťastná já, nebudeš ani ty!" vykřikla Emily a nůž od krve ji padl na zem. Elis cítila, jak z ní prchá energie a životní síla. Kleska na kolena. "E-Emily. Ty si myslíš, že jsem šťastná? Po jeho smrti? Ale fajn, buď tedy šťastná," zachraptěla z posledních sil. A pak padla. Zemřela na místě a nikdo o tom nevěděl. Ale nejkrutší bylo, že ji zabila kamarádka...

Probudilo ji oslepující světlo. Nezemřela? Rozhlédla se kolem. Byla v tmavé místnosti, kterou osvětlovaly pouhé louče. Ležela na zemi a kolem ní byla krev. A naproti ní stála mladá žena v černém hábitu. "Přistup blíže, Elis," pobídla ji. Hlas měla chladný, jako když se tluče do kovu. Elis se cítila jako normálně. Plná energie. Vstala na nohy a přistoupila k té ženě. Z nějakého důvodu si klekla, ikdyž to zrovna nebylo z její vůle. Žena znovu promluvila. "Vítej tu. Máš nějaké dotazy?" Elis se na ni neopovážila podívat.
"Ano, madam. Já-Já jsem přežila?" zeptala se. Nastala chvilka ticha. "Ano, ano přežila jsi, má drahá. Přežila jsi ve světě Spravedlnosti. Ale ve svém světě jsi zemřela," odpověděla žena. Elis nechápavě vzhlédla. Uvědomila si, že ji něco tíží na zádech. Když se otočila, spatřila dvoje černá křídla. Taková, jaké mají havrani. A pak vlasy. Z jejích blonďatých vlasech se staly černé. A ruce, které měla normálně v barvě mléčné byly teď bílé jako zeď.
"Co se to se mnou stalo?" ptala se. Žena se naklonila a také si klekla, takže si teď hleděli do očí. "Jsi Anděl smrti, má drahá," odpověděla. Elis překvapeně ucukla. "A vy jste..," zalapala po dechu, když si uvědomila, kdo před ní stojí. Žena si odhodila hábit a ten ji spadl na ramena. Vstala. "Ano. Jsem to já. Já jsem Smrt."

Elis se procházela po boku se svou paní po zahradě černých růží. "Takže jsem nepřežila," ujišťovala se. Smrt zakroutila hlavou. "Jsi mrtvá, avšak se z tebe stal Anděl smrti. Dala jsem tu čest právě tobě," vysvětlila. Elis se na ni nechápavě pohlédla. "Smím-li se ptát, má paní. Ale proč zrovna já?" Smrt na ni pohlédla tmavýma očima. Měla je úplně černé, bez bělma. Nahánělo to hrůzu, ale Elis cítila spíše příbuzenský vztah. Nebála se. "Protože jsi trpěla. Protože jsi byla zrazená. A protože jsi zemřela pod rukou člověka, kterého jsi měla ráda." Smrt se otočila a hleděla před sebe. "Do mého království vstoupil před rokem jeden muž. Nebyl zrazen, ale zemřel a nechal svou milovanou trpět ve smutku. Jeho duše byla navrácená, ale bude žít jen pokud v něho budou věřit. A milovaná se bude smát. Bohužel se ta dívka, která přežila utápěla v žalu a tak byla jeho duše ztracená. Každý si myslí, že je smrt špatná věc. A přitom nechává lidi odpočívat v pokoji," řekla. Elis něco píchlo u srdce. Nějak věděla, co tím myslí. "Madam, omlouvám se, že jsem se ptala. A mohu-li se ptát dál, jak může být ona duše navrácená do země Spravednosti?" Smrt se na znovu upřela zrak, ale tentokrát v tom bylo i něco jiného. Její pohled říkal: Nedělej to. Ale Elis stála na svém. Smrt tedy nakonec zvolala. "Musíš zabít toho, kdo ti křivdil. Toho, kdo tě neprávem přivedl do světa mrtvých."

Její cesta započala hned. Byla tak odhodlaná navrátit duše toho muže do světa Spravedlnosti, že na strach zapomněla. Je přece Anděl smrti. Portál se před ní otevřel a ona do něho vstoupila. Viděla tmu, ale na konci světelného tunelu spatřila světlo. A pak se vrátila zpátky na zem... na svět. Na místo, na kterém už měla být mrtvá...
Kráčela po známém chodníku. Křídla ji zmizela. A také neměla svůj stín, ale toho si nikdo nevšímal. Zamířila si to na známé místo - k hřbitovu. Šla po lesní cestě a poté se opřela o bránu, která se otevřela. Přibyl tu ještě jeden hrob. Nesl jméno Elis. Na něm seděla známá tvář, ale ta dívka se netvářila zrovna jako kdyby ji bylo smutno. Tvářila se spokojeně. "Ahoj Emily. To jsme se dlouho neviděli," ozvala se. Ta dívka, která seděla u hrobu ucukla a padla na zem. Se strachem v očích ucouvla. "Elis! Ale ty-" Elis přikývla. "Překvapená?" Emily dýchala přerývaně a couvala před přibližující se Elis. "Ale ty - ! Měla jsi být mrtvá! Zabila jsem tě!" křičela. Elis se usmála. "Jsem mrtvá. Zabila jsi mě. Ale zabiješ i mou duši?" Emily se podívala na její hrob, jako kdyby se chtěla ujistit, že tam stále pod tím bílým kamenem leží. "Ty jsi mrtvá! Hniješ tam dole!" vykřikla a strachem se jí oči podlily krví. "Pověz mi, Emily. Jsi šťastná?" zeptala se stále postupující Elis. Emily přikyvovala. "A víš o tom, že to všechno Eric vidí? A co až budeš mrtvá? Co mu řekneš, až se s ním setkáš, duše s duší?" Elis vytáhla kosu, která se smrtonosně zaleskla. "Já jsem Anděl smrti. Přináším spravedlnost a jsem spása všech životů. Nebo i zkáza," usmála se. Emily vykřikla a ztuhla. Zemřela strachem ze smrti. Zemřela strachem z Elis. Zemřela strachem ze své vlastní bolesti.

Elis hleděla z paláce dolů na černé útesy. Vrátila se zpátky do světa Spravedlnosti i s duší Emily, která byla potrestaná. Navrátila tím i duši Erica. To ona byla ta, která probrečela žalem. To ona mu způsobila takovou bolest. Vedle ní se cosi zhmotnilo. Byl to vysoký a hubený kluk. Pleť měl bílou a jeho obraz byl průhlédný. Elis se usmála a dala ruce v bok. "Ztracený se vrátil. Vítej Ericu ve světě Spravednosti. Vítej v ráji..."

"Někdy se zdá, že je smrt bolestivá a krutá. Je ale jiná, než si všichni myslíme. Je milá, laskavá a dobrosrdečná. Proč? Dává duším vysloužený i nevysloužený odpočinek a vysvobozuje ji od hříchů ze života. Život je krutý, ale to ještě neznamená, že je smrt krutější. Někdy se ji bojíme. Bojíme se jí úplně zbytečně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama