Srdečně zdravím!
Na našem webu najdete všelijaké originální příběhy, kterých je zatím málo, ale postupně budou přibývat. Doufáme, že se Vám to bude líbit.

Duben 2015

8# Bitky jak mají být | Cross Akademy

26. dubna 2015 v 12:22 | Mia Azura |  Cross Akademy
Hm, minule to moc dobře nedopadlo. No nic, je tu další díl s Ainou a jejími přáteli (a nepřáteli, samozřejmě)!

***
Aina a Kazumi se hnali ven i přes Shikovo napomenutí. Kazumi se té nestvůry bála a určitě se s ní nejednou setkala. Byla celá bledá, ale v očích jí jiskřila odvaha a odhodlání. Aina měla co dělat, aby Kazumi dostihla. Každý by si řekl, že se tu v milion let starém chrámu bojuje jenom se středověkými zbraněmi. Ale toho tvrzení vyhodila do vzduchu právě Kazumi. Na zádech se jí pohupovala černá taška a za chvilku se hned dozvíš, co tam skrývá. "Ai-Aino?" Najednou se zastavila. Kdyby Aina udělala jeden krok, už by do ní narazila. "Ano, Kazumi?" ozvala se Aina. Její hlas se třásl, protože nevěděla, co jí chce Kazumi říct. "Já," polkla, až to bylo slyšet. "Já mám strach." Ainou to projelo jako vibrování. "Ty? A bát se? Ne, nevěřím tvému slovu. A ty bys taky neměla. V očích ti jiskří odvaha. Vidím to na nich," pokusila se Aina odvrátit Kazumininu myšlenku. "Ty strach překonáš. Společně dokážeme všechno." Na Kazuminý tváři se objevil úsměv. Pak přikývla. Strach někam zmizel. Běželi společně dál. Kazumi otevřela prudce dveře. A Aina strnula. Spatřila totiž peklo na zemi.

Bylo tam pět příšer. Všichni vypadali úplně stejně. Byli to kostnatí válečníci. Jejich kůže byla bledá až skoro průsvitná. Na sobě měli tradiční japonské válečné brnění, které pocházelo snad z doby středověku. Oči jim svítily rudě červenou barvou, jako kdyby už jen svou přítomností naznačovali jistou smrt. Aina byla zhypnotizovaná. Nemohla od těch válečníků odtrhnout zrak. Probralo jí až nějaké syčení. Prudce se otočila. Na druhé straně chrámu bojovala Hikari s jedním z těch válečníků. Hikariny oči měly opět barvu fialovou. Mrštně se výhýbala válečníkovým ranám a trefovala ho plasmovými koulemi. "Hikari bojové umění - Kočičí spáry!" uslyšela Aina. Hikarina ruka se mihla vzduchem. Po chvilce se ruka proměnila v černý stín, který připomínal kočičí tlapu. Sekla válečníka do obličeje a ten bolestně sykl. Hikari sekla podruhé, ale minula a válečník jí srazil na zem pomocí meče, který se mu objevil v ruce. Aině náhle ztěžkla ruka. Podívala se na ní a spatřila tam svojí kuši. Cože? Ale vždyť jsem ji s sebou nebrala? pomyslela si. Byla za to ale ráda. Nasadila šíp a napnula tětivu. Zamířila na válečníka, který chtěl dát Hikari poslední úder. A pak stiskla páku. Šíp vyletěl a zabodl se válečníkovi do krku. Ten se začal roztékat a zůstalo po něm jen hromádka bláta. Hikari byla nejdřív mimo. Aina jí zamávala, načež se Hikari jen zvedla a provedla děkovné gesto. A pak spolu zamířili k zbylým čtyřem válečníkům. Jednoho z nich si zrovna podával Sezami. S katanami se oháněl dost dobře, pomocná ruka by se mu ale opravdu šikla. Dva z nich měl na starosti Shiki. Málem by ho Aina nepoznala, jak byl v bílé zbroji. Když spatřil Ainu, mírně se pousmál, ale musel se soutředit na boj. A dalšího si vzal Ichiro. Páni, to je snad poprvé, kdy ho Aina viděla bojovat. Bojoval skvěle. Kroužil kolem protivníka a pokaždé ho bodl nožem s dvěma čepely. Válečník se ohnal mečem, ale Ichiro jeho útok zablokoval zkřížením nožů a útok odrazil. Vrhl zbraň, která se ve světle zaleskla a trefila válečníkovo břicho. Válečník se roztekl.
Náhle se ozvala rána. Teď nemyslím rána jako rána z děla, ale rána jako rána z pistole. Kulka trefila jednoho Shikiovýho válečníka a ten se roztekl. Druhého se pokusil zvládnout Shiki. Hravě by to zvládl, ale radši mu šel Ichiro na pomoc. Kazumi, která ležela na střeše chrámu se sniper ho kryla palbami. Byla skvělým odstřelovačem. Hikari šla neochotně zachránit Sezamiho. Ichiro a Shiki jako kdyby si četli myšlenky. Kroužili kolem sebe a dávali protivníkovi tvrdé zásahy. Nakonec se Shiki objevil za válečníkem a probodl ho skrz naskrz. Monstrum se stejně jako ostatní rozteklo. V tu chvíli dala i Hikari tomu poslednímu válečníkovi zásah. "Ještě není vyhráno," zabručel Sezami unaveně a měřil si pohledem téměř chladně a nedotčeně vypadající Hikari. "Ještě ne," usoudil Ichiro a setřel si pot z čela. "Ještě na nás čeká... final boss," řekl. Aina našpulila rty. I v této situaci musel vtipkovat. Pak vzhlédla nahoru na střechu chrámu, kde ležela Kazumi se svou sniper a když postřehla Ainin pohled, ukázala jí vztyčený palec. Shiki si upravil popruhy a zamířil pohledem k Hikari. "Musíme to oznámit mistrovi. A taky se budu muset na něco zeptat," řekl jí. Hikari přikývla a oči se jí vrátili opět do normálního stavu - do šedých bezcitných očí.

Všichni se vrátili do chrámu. Něco v Aina říkalo, že tohle určitě není poslední útok. Vedle ní kráčel Ichiro a nože měl připevněné na paži. Když zachytil Ainin zvědavý pohled, otočil se a mrkl na ní. Aina mu mrknutí vrátila a šeptla: "Dobře bojuješ. Co kdybys mně to někdy naučil?" Ichiro si rozpačitě prohrábl hnědé vlasy a přikývl. "Když se budeš chtít učit od trouby, jak chceš." Aina si vzpomněla, že tu každý má nějaký bojový styl. "Co... co jseš vůbec?" zeptala se.
"Člověk, překvapivě."
"No to vím. Ale myslím bojové umění. Když je Hikari kočka, Sezami kudlanka,..."
Ichiro se pousmál a podíval se před sebe. A pak na Hikari, která měla výraz vraha. "Jsem Sezamiho noční můra," zasmál se, načež Aina uslyšela tiché zavrčení, které vydal Sezami. "Orli kudlanky nejí, ty biologu," zavrčel Sezami. Ichiro zrudl jako rajče. "Fakt? Já myslel že jo," řekl. Červená barva z něho rychle vyprchala a Sezami se jako král pobaveně zasmál. "Aino? Víš, že je Ichiro takovej srab?" Ichiro se uraženě otočil. "Jasně, to říká ten pravý. Když se objeví Hikari, zbledneš jako zeď," řekl na svou obranu. Hikari se tvářila pořád stejně, ale v očích jí to zajiskřilo pobavením. "Opravdu? To je takové překvapení!" vyhrkla s chladným tónem v vlasu. Sezami naštvaně rozhodil rukama. "Jsem kudlanka! A Hikari kočka! Kdybych byl pes, měla by Hikari nahnáno ze mě," zavrčel Sezami. Aina tiše poslouchala slovní bitku.
"Já jsem taky orel a mám z tebe - jakožto kudlanky - dost nahnáno..," zamrkal Ichiro. Sezami vytáhl svojí katanu. "Tak bacha ty malej-"
"Dost, vy dva. Jste v přítomnosti dvou slečen. Nemohli byste se alespoň jednou chovat všemožně jinak, jenom ne jako děti," ozval se Shiki. Hikari se oslovení 'slečna' moc nelíbilo a tak zavrčela, ale pak to nechala být. Ichiro a Sezami od sebe odvrátili zrak a každý odpochodoval na druhou stranu skupiny. Shiki si oddechl. "Tohle dělají pořád. Orel a kudlanka..," oddychl si. Usmála jsem se a podpořila jsem ho poplácáním po rameni. "Klid, to znám. Já taky pořád musím říkat Kazumi, aby se pokaždé nadechla, když domluví," vyplázla jazyk. Shiki se ušklíbl. "Hm, týmový život je hold těžký..."

Anděl smrti | Jednorázovky

17. dubna 2015 v 23:04 | Mia |  Jednorázovky
"Ti, kteří by si zasloužili žít už zemřeli. A ti, kteří by měli být už dávno mrtví stále žijí. Prý je Smrt spravedlivá. To ano, je spravedlivá. Ale někteří dokážou ošidit i Smrt. A proto je tu další role, která vše napraví. Anděl smrti."


Byla temná noc. Sice bylo léto, krásné a teplé, ale na hřbitově vládl chlad a mráz. Elis seděla u jednoho hrobu a smutně se koukala na jméno osoby, která podřimuje navždy pod tímto místem. Eric, její kamarád. Od jeho smrti uběhlo již víc jak rok, ale Elis stále nebyla smířená s jeho smrtí. Po tváři ji tekly slzy, které byly za dne dlouho potlačované. Za světla se smála, aby zakryla svůj smutek. Za dne se tvářila jako šťastná, ale v temných nocích tiše a nerušeně oplakávala svého kamaráda. Rodiče, ti ji nehledali, protože se to už opakovalo rok a oni nemohli nic dělat. Nic, aby zabránili Elis v tom jít na hřbitov. Vždycky tam seděla od půlnoci do ranního úsvitku, snad s doufáním, že se jí šťastné vzpomínky a samotný Eric vrátí. Anebo naopak. Anebo chtěla na vzpomínky zapomenout, aby jí to tolik nebolelo, až na to pomyslí. Kdo věděl.

Když uviděla Slunce, jak se pomalu objevuje nad horizontem, zvedla se a nandala si kapuci. Utřela si poslední kapky slz do rukávu a zamířila k hřbitovní bráně. Naposledy se otočila. "Tak zase někdy... Ericu," řekla a pokusila se o úsměv, ale místo toho ze všech sil udržovala své emoce. Otevřela bránu a vyšla ven. Mezi hřbitovem a městem byl hustý les. Elis šla klidně po cestě, kterou ušla víc jak stokrát a plavala si ve svých myšlenkách. Když tu náhle uslyšela za sebou kroky. Pomyslela si, že začíná bláznit. Ale když ucítila bolest na své hrudi, poznala realitu. Z hrudi ji vylézal konec čepele. Od nože. Čepel byla rychle a krutě hned stažena zpátky. Elis se otočila a nevěřila svým očím. "E-E-Emily? Proč?" řekla slabým hlasem. Ucítila, jak jí ze zraněného místa teče krev. Pomalými potůčky stékala na zem. "Abych byla šťastná. Ty to nechápeš? Eric byl moje láska. A za života měl oči jenom pro tebe. A ty jseš s ním i po jeho smrti. Když nejsem šťastná já, nebudeš ani ty!" vykřikla Emily a nůž od krve ji padl na zem. Elis cítila, jak z ní prchá energie a životní síla. Kleska na kolena. "E-Emily. Ty si myslíš, že jsem šťastná? Po jeho smrti? Ale fajn, buď tedy šťastná," zachraptěla z posledních sil. A pak padla. Zemřela na místě a nikdo o tom nevěděl. Ale nejkrutší bylo, že ji zabila kamarádka...

Probudilo ji oslepující světlo. Nezemřela? Rozhlédla se kolem. Byla v tmavé místnosti, kterou osvětlovaly pouhé louče. Ležela na zemi a kolem ní byla krev. A naproti ní stála mladá žena v černém hábitu. "Přistup blíže, Elis," pobídla ji. Hlas měla chladný, jako když se tluče do kovu. Elis se cítila jako normálně. Plná energie. Vstala na nohy a přistoupila k té ženě. Z nějakého důvodu si klekla, ikdyž to zrovna nebylo z její vůle. Žena znovu promluvila. "Vítej tu. Máš nějaké dotazy?" Elis se na ni neopovážila podívat.
"Ano, madam. Já-Já jsem přežila?" zeptala se. Nastala chvilka ticha. "Ano, ano přežila jsi, má drahá. Přežila jsi ve světě Spravedlnosti. Ale ve svém světě jsi zemřela," odpověděla žena. Elis nechápavě vzhlédla. Uvědomila si, že ji něco tíží na zádech. Když se otočila, spatřila dvoje černá křídla. Taková, jaké mají havrani. A pak vlasy. Z jejích blonďatých vlasech se staly černé. A ruce, které měla normálně v barvě mléčné byly teď bílé jako zeď.
"Co se to se mnou stalo?" ptala se. Žena se naklonila a také si klekla, takže si teď hleděli do očí. "Jsi Anděl smrti, má drahá," odpověděla. Elis překvapeně ucukla. "A vy jste..," zalapala po dechu, když si uvědomila, kdo před ní stojí. Žena si odhodila hábit a ten ji spadl na ramena. Vstala. "Ano. Jsem to já. Já jsem Smrt."

Elis se procházela po boku se svou paní po zahradě černých růží. "Takže jsem nepřežila," ujišťovala se. Smrt zakroutila hlavou. "Jsi mrtvá, avšak se z tebe stal Anděl smrti. Dala jsem tu čest právě tobě," vysvětlila. Elis se na ni nechápavě pohlédla. "Smím-li se ptát, má paní. Ale proč zrovna já?" Smrt na ni pohlédla tmavýma očima. Měla je úplně černé, bez bělma. Nahánělo to hrůzu, ale Elis cítila spíše příbuzenský vztah. Nebála se. "Protože jsi trpěla. Protože jsi byla zrazená. A protože jsi zemřela pod rukou člověka, kterého jsi měla ráda." Smrt se otočila a hleděla před sebe. "Do mého království vstoupil před rokem jeden muž. Nebyl zrazen, ale zemřel a nechal svou milovanou trpět ve smutku. Jeho duše byla navrácená, ale bude žít jen pokud v něho budou věřit. A milovaná se bude smát. Bohužel se ta dívka, která přežila utápěla v žalu a tak byla jeho duše ztracená. Každý si myslí, že je smrt špatná věc. A přitom nechává lidi odpočívat v pokoji," řekla. Elis něco píchlo u srdce. Nějak věděla, co tím myslí. "Madam, omlouvám se, že jsem se ptala. A mohu-li se ptát dál, jak může být ona duše navrácená do země Spravednosti?" Smrt se na znovu upřela zrak, ale tentokrát v tom bylo i něco jiného. Její pohled říkal: Nedělej to. Ale Elis stála na svém. Smrt tedy nakonec zvolala. "Musíš zabít toho, kdo ti křivdil. Toho, kdo tě neprávem přivedl do světa mrtvých."

Její cesta započala hned. Byla tak odhodlaná navrátit duše toho muže do světa Spravedlnosti, že na strach zapomněla. Je přece Anděl smrti. Portál se před ní otevřel a ona do něho vstoupila. Viděla tmu, ale na konci světelného tunelu spatřila světlo. A pak se vrátila zpátky na zem... na svět. Na místo, na kterém už měla být mrtvá...
Kráčela po známém chodníku. Křídla ji zmizela. A také neměla svůj stín, ale toho si nikdo nevšímal. Zamířila si to na známé místo - k hřbitovu. Šla po lesní cestě a poté se opřela o bránu, která se otevřela. Přibyl tu ještě jeden hrob. Nesl jméno Elis. Na něm seděla známá tvář, ale ta dívka se netvářila zrovna jako kdyby ji bylo smutno. Tvářila se spokojeně. "Ahoj Emily. To jsme se dlouho neviděli," ozvala se. Ta dívka, která seděla u hrobu ucukla a padla na zem. Se strachem v očích ucouvla. "Elis! Ale ty-" Elis přikývla. "Překvapená?" Emily dýchala přerývaně a couvala před přibližující se Elis. "Ale ty - ! Měla jsi být mrtvá! Zabila jsem tě!" křičela. Elis se usmála. "Jsem mrtvá. Zabila jsi mě. Ale zabiješ i mou duši?" Emily se podívala na její hrob, jako kdyby se chtěla ujistit, že tam stále pod tím bílým kamenem leží. "Ty jsi mrtvá! Hniješ tam dole!" vykřikla a strachem se jí oči podlily krví. "Pověz mi, Emily. Jsi šťastná?" zeptala se stále postupující Elis. Emily přikyvovala. "A víš o tom, že to všechno Eric vidí? A co až budeš mrtvá? Co mu řekneš, až se s ním setkáš, duše s duší?" Elis vytáhla kosu, která se smrtonosně zaleskla. "Já jsem Anděl smrti. Přináším spravedlnost a jsem spása všech životů. Nebo i zkáza," usmála se. Emily vykřikla a ztuhla. Zemřela strachem ze smrti. Zemřela strachem z Elis. Zemřela strachem ze své vlastní bolesti.

Elis hleděla z paláce dolů na černé útesy. Vrátila se zpátky do světa Spravedlnosti i s duší Emily, která byla potrestaná. Navrátila tím i duši Erica. To ona byla ta, která probrečela žalem. To ona mu způsobila takovou bolest. Vedle ní se cosi zhmotnilo. Byl to vysoký a hubený kluk. Pleť měl bílou a jeho obraz byl průhlédný. Elis se usmála a dala ruce v bok. "Ztracený se vrátil. Vítej Ericu ve světě Spravednosti. Vítej v ráji..."

"Někdy se zdá, že je smrt bolestivá a krutá. Je ale jiná, než si všichni myslíme. Je milá, laskavá a dobrosrdečná. Proč? Dává duším vysloužený i nevysloužený odpočinek a vysvobozuje ji od hříchů ze života. Život je krutý, ale to ještě neznamená, že je smrt krutější. Někdy se ji bojíme. Bojíme se jí úplně zbytečně."

7# Vražedná kočka | Cross Akademy

2. dubna 2015 v 20:31 | Mia Azura |  Cross Akademy
Koho zajímá, o čem bude dnešek ? :D Mě celkem jo, protože nemám ani nejmenší tušení, co jsem zase vymyslela :D Nebudu to prodlužovat a jde se na to :-)

***

"Aino! Vstávej!" Někdo jí jemně fackoval a snažil se jí probudit. Vystřelila do sedu, deku tisknouc si na hruď. "Ichiro!" zakřičela, protože on seděl naproti ní a ona byla jen ve spodním prádle. Byla si na 100% jistá, že minulou noc zamkla, tak jak se mohl dostat dovnitř? Ani se neopovážila se zeptat. "Aino, rychle. Jdeš pozdě na trénink," zvolal a už zmizel za dveřmi. Aina bleskurychle vstala a oblékla se. Zmizela v koupelně a pak se zase objevila se zubním kartáčkem v puse. Rukou ho držet nemohla, protože si česala vlasy.

Jakmile byla s hygienikou hotová, popadla pouzdro s kuší a vystřelila z pokoje. Řítila se po schodech dolů. Pod schodami jí čekal Ichiro a spolu se vyřítili do cvičební tréninkové haly. Daichi Cross už tam na ně čekal spolu s dalšími. Ichiro šel mlčky k Sezamimu. "Dobrý den, pane. Omlouvám se, mistře. Zaspala jsem," vydala ze sebe Aina, téměř neudýchaně. Daichi Cross se na ní pousmál, popřál jí dobré ráno a na její 'Zaspala jsem', nereagoval. Poslal jí za Ichirem. Kazumi jí pozdravila. Ona jí to řekla také. Když Aina prošla kolem Shikiho, uklonil se a věnoval jí mrknutí. Aina se doširoka usmála a mrknutí mu vrátila. "Dáme si malé kolo na rozehřátí. Hikari, Aino, začněte." Daichi Cross se ani neuráčel říct Aině, oč tu jde. Hikari nemě přikývla a postavila se naproti černovlásce. Ostatní ustoupili. Když se Aina podívala na Hikari, bylo jí jasné, co to bude. "Souboj... začíná... teď!" uslyšela. "Hikari Shirai, bojové umění kočka," křikla Hikari a rozsvítili se jí fialově oči, které měla normálně šedé. Ani nečekala na Aininu reakci. V ruce se jí rozstvítila růžová koule, která se točila na její dlani a vypadala hrozivě. V druhé ruce se stalo totéž. Aina vytáhla svou kuši že pouzdra, ale to už se Hikari objevila za Ainou a vystřelila po ní jiskřící kouli, která vybuchla u jejích zádech. Padla na břicho, ale rychle vstala. Než se vůbec stačila zvednout, těsně u její hlavy vybuchla další syčící koule. Exploze jí vyhodila pár metrů daleko a způsobila jí bolavé rány. I přes to se ale zvedla a nabila kuši. Vystřelila po Hikari, která se jí jen jako šedavá mihla kolem těla. Hikari pohotově zachytila střelu vystřelenou z kuše a odhodila jí stranou. Objevila se další pulzující koule, kterou Hikari mrštila po Aině. Černovláska na kouli vystřelila šíp a ten způsobil další explozi. Hikari to čekala a tak se opět jako čmouha oddálila a tak jí výbuch téměř nezasáhl, Ainu to však odrazilo a ona se doslova přilepila na zeď. Hikari se rozběhla a na dlani jí zasvítila další koule. Chtěla Aině dát finální úder, když v tom... Něco bílého se mihlo kolem Hikari. Pohybovalo se to jako neřízená střela a vypadalo to spíše jako teleportace. Hikari zbývalo poslední máchnutí rukou a koule by už vyletěla, když v tom ucítila na svém krku něco studeného a bodavého. "Hikari... dost," uslyšela. Koule zmizela. Očí jí naposledy zablikali fialovou barvou a potom se změnily zpátky na svou původní šedou barvou. "Je to jen trénink," dodal hlas za ní. Hikari se prudce otočila, čímž se stalo, že jí dýka malinko řízla do krku. Hikari to však ignorovala. "Shiki, víš přece, jak je neslušné zasahovat do cizích záležitostí," podotkla Hikari chladně a přejela si špičkami prstů po krku, který se začal neobvykle rychle hojit. Po pár vteřinách po ráně nebylo stopy, byla tam jen bledá jizva. Aina se až teď zvedla na nohy a přikráčela k Hikari. Mnula si bolavé zápěstí, vlastně jí bolelo celé tělo. "To takhle trénujete každý den?" zeptala se a přitom si dávala kuši na záda. "Ne, jen Hikari," odpověděl jí Shiki a odebral se pryč. Hikari udělala totéž, čímž se stalo, že Aina zůstala na bojišti sama a ze tribuny jí pozorovala Kazumi, Sezami, Ichiro a její mistr.

Po bitvě se odehrál tvrdý trénink bez přítomnosti těch dvou - Shikiho a Hikari. Aina měla pocit, že se doslova vytratili z povrchu zemského. Před obědem taky nikde nebyli. Aina se mlsně zakousla do sushi, který jí přinesl Ichiro. Stál tam v zástěře a s čepicí kuchaře na hlavě. Jako první, co dostala, byl ale vražedný pohled Sezamiho. Jejich setkání neproběhlo zrovna dvakrát příjemněji, tenkrát se jí snažil zabít. Ona ho však porazila. Podle Hikari by Seazmiho dokázal porazit leckdo, podle Ainy byl ale těžký protivník. Znovu si dala kus sushi do pusy a vychutnávala si tu exotickou chuť. "Mořské plody, kyselá okurka a vajíčko," podotkl s úsměvem Ichiro. "Chutná?" Aina jen němě přikývla a dala si do pusy další kus. Tak dlouho sushi neměla.

Po obědě následovala dvouhodinová přestávka a potom byl zase trénink či výprava do města. To vybírá Cross. Teď je ale přestávka a Aina by si ráda svou první přestávku tady užila. Ale dopadlo to jinak, než si myslela. "Uf, kde je ta vata?" zamručela, když hledala vatu. Otevřela snad už všechny police a prozkoumala každý centimetr koupelny. Led už měla, teď ještě vata na dezinfekci. Hikari rozdávala dost silné rány a víc jak polovinu z toho byly popáleniny ze syčících koulí. Hikari, neumíš rozeznat trénink? Měla jsi mě šetřit, trénovala jsem s Vámi poprvé, pomyslela si Aina a odfrkla si. Zároveň se jí vybavila ta vzpomínka na tu rychlou regeneraci, jak jen přejela prstami po ráně a měla jí zahojenou. Umí tohle i Aina? Odtrhla se od přemýšlení, protože ty rány pekelně pálily. Ucítila studený obklad na zádech. Počkat, ale ona má přece ruce zaneprázdněné, žádný obklad neměla a ještě ke všemu si ho tam nedala! "Je tohle příjemný?" uslyšela hlas za sebou. Lekla se natolik, že vystřelila z místa a nemotorně sebou praštila o roh postele. "Shiki! Co tu děláš? Jak ses sem dostal, pokoj byl zamčený! Tomu si říkáš gentleman, když že se jen tak objevíš v cizím pokoji?" vysypala ze sebe Aina, ale protože jí bolelo celé tělo, podlomily se jí kolena. Shiki jí pohotově zachytil a podepřel jí rameny. "Dobrý?" optal se. Aina kývla a on jí posadil na postel. "A teď vysvětluj," dodala Aina s usšklíbnutím a nechala Shikiho, aby jí chladil záda obkladem, jelikož měla v jedné ruce dezinfekční prostředek a v té druhé držela náplasti. Shiki zřejmě nechtěl Aině vůbec nic říct a jí to tak vyhovovalo. Věděla, že od Shikiho se dá čekat úplně všechno. "Ale gentleman se nikdy neobjeví v cizím pokoji bez dovolení," podotkla. Shiki jí věnoval ušklíbnutí. "'Chovej se ke mě normálně, jsme přece přátelé'" odrecitoval jí Shiki slova, který řekla onen večer. Aina se zatvářila naštvaně, ale když se Shiki pokoušel napodobit její hlas, rozesmála se. "Ale to přátelé taky nedělají. Existuje již pár století klepání," smála se. Shiki jí věnoval šibalský pohled. Něžně jí štouchl do zad a ona mu to oplatila. Chvilku se tím takto zaměstnávali, ale pak je to přestalo bavit.

Skončila přestávka a už zbývalo jen pár desítek minut k dalšímu tréninku či vycházce. Ainu zajímalo, kam to dneska půjdou. Shiki i Aina byli ještě v pokoji. Někdo začal na dveře zběsile klepat. Shiki se zvedl ze sedu a jen se 'přeteleportoval' ke dveřím. Otevřel je a dovnitř vpadla Kazumi, udýchaná a bledá, čímž už pohledem naznačovala, že jí něco vyděsilo. "Kazumi, jsi v pořádku?" zvedla se Aina a došla k vyděšené Kazumi. "Elda...baran..," řekla a podlomily se jí kolena. Aina jí jen tak tak chytila a posadila na bambusovou židli. Shiki vypadal taky zděšeně, ale nebyl to úplně tak strach. Byl to něco jako pohled člověka, který věděl, o co tady jde. "Kazumi, Aino, zůstaňte tady, prosím," řekl, otevřel dveře a vyběhl na chodbu. "Kazumi, kdo-... kdo je Eldabaran?" zeptala se Aina, když už Kazumi nabírala původní barvu. Jakmile uslyšela slovo 'Eldabaran', padla jí tvář do dlaní. Vzlykala, ale neplakala. Pak zvedla své uslzené oči k Aině. Utřela si je do rukávu a nasadila tvrdý a nedotčený pohled. "Eldabaran... je... démon," začala. "Pro obyčejné nicnetušící lidi je Eldabaran... něco jako Virus. Virus, který má podobu netvora, no... vypadá trochu jako drak křížený s tarantulí a krakenem." Aina se pokusila toho Eldabarana představit, ale moc to nešlo, vzhledem k tomu, že nikdy neviděla krakena. "Je to král netvorů a dokáže vyvolávat příšery. Kdysi ho už jeden hrdina zabil, ale nějak se mu teď povedlo uniknout z vězení. Je ale ještě slabý, takže ho musíme uvěznit ještě dřív, než nabere plnou sílu." V Kazumininých očí se zalesklo odhodlání. Vstala, utřela si pár kapek slz, které se jí předtím z očí vykutálely a otevřela dveře. "Aino, pomůžeš mi?" Že se vůbec ještě ptá, pomyslela si Aina a vstala. Vyšla z pokoje a s Kazumi ve vedení šla k onu místu. Vlastně ani nevěděla, co jí čeká. Jak je asi veliký? Má to vůbec hmotnou podobu? Je jen jedna možnost, jak to zjistit...